Goodbye sweet home

Napsat tento článek bude pro mě velmi vyčerpávající, jelikož toho mám mnoho na srdci a nevím, čím začít. Ale začnu od začátku - třeba:D.

Úterý 12.7.2011

Vstávala jsem před druhou hodinou ranní:D. Samozřejmě žádný problém. Do Prahy jsem měli v plánu vyjet okolo půl třetí. Rodiče mě vezli autem, za což jsem mimochodem velmi vděčná, protože si moc dobře nedokážu představit, jak bych jela přes celou ČR vlakem s tím obrovským kufrem.....no nechtějme si to ani představit:D.
Skoro celou cestu jsem spala, tedy spíš "téměř spala", protože se moc spát nedalo, jelikož jsem neustále přemýšlela jak to všechno dopadne. Navigace nás úspěšně dovedla až k Ruzyni, kde nastaly první menší problémy:D. Nevěděli jsme, kde máme zaparkovat, do jakého vjezdu jet, no zkrátka vesničané ve velkoměstě:D. Taťka se ale nikdy nenechá vyvézt z míry, takže na všechno hned přišel a úspěšně jsme zaparkovali. Tehdy mi začalo být dost blbě:D. Taťka se mě snažil asi povzbudit, tak se mě začal opět ptát, jestli se těším:D. Zřejmě to na mně nešlo poznat. A už to bylo. Začala jsem řvat a mamka to umocnila ještě tím, že mi dala kominíčka pro štěstí, kterého mi koupila. Pak začala brečet taky - taťka se držel, ale měl skleněné oči.
Letěla jsem z prvního terminálu a protože už byl čas, kdy se měl otvírat můj check in, vyrazili jsme dovnitř. Nutně jsem potřebovala zvážit kufr, protože jsem doma při balení zjistila, že naše váha neváží tak, jak by měla. Jednou vážila o 2 kg míň, jindy o 3 víc. Doma jsem na to už neměla nervy, takže jsem si řekla, že na letišti se to hold podá:D. Po zvážení měl kufr 21,3 kg. To máme o 1,3 kg více. Nechtěla jsem riskovat, že mi to neuznají a budu muset platit navíc nekřesťanské peníze, takže jsem se rozhodla rozloučit se s nějakou z věcí, která bude muset zůstat v ČR. Nejlepší volba byly boty - stejně jsem si chtěla v Anglii koupit nové. Boty bohužel nestačily, takže jsem vyhodila ještě jeden svetřík a 2 balíčky bonbónů. Po redukci byla váha 20.3 kg a to mi taťka řekl, že přece tohle mi už musí uznat. Neměla jsem už stejně co vyhodit, takže jsem se na to vykašlala a šla se odbavit. Kufr prošel, paní u přepážky mi sdělila, co mě čeká dál, kdy mám být nejpozději u gatu a kam mám jít. Měla jsem ještě asi půl hoďky čas, tak jsme si sedla s našima ještě na chvíli před pasovou kontrolu a čekala. Bylo mi tak špatně, jak ještě nikdy:D. Navíc jsem ráno nesnídala, den předtím nevečeřela. Mamka mi nutila rohlík, koláček a mně při pomyšlení na jídlo bylo ještě víc špatně:D. Nakonec mě donutila sníst dva měsíčky nektarinky. Huráá:D. Byla jsem nervózní kvůli času, navíc bylo hrozné jen tak sedět a mlčet a čekat, než půjdu a přitom vědět, že 2 měsíce ani jednoho neuvidím. Osušila jsem oči, sebrala odvahu, rozloučila se a vydala se vstříc osudu.
Pasová kontrola proběhla v pořádku (pas budu mít prošlý až příští rok:D), přes rentgen mě také pustili (při skládání věcí do košíku se mi v dírce zasekl řetízek, který, když jsem ho rvala ven, se roztrhl), už jen nastoupit do letadla, které by se po cestě nemuselo zřítit nebo nouzově přistát. Samozřejmě jsem stála až na konci fronty, takže na mě zbylo místo skoro na konci letadla, prostřední sedadlo. Seděla jsem mezi nějakým muslimem a náádherným Australanem:D. Ptáte se, jak vím, že to byl Australan? Nééé, neptala jsem se ho. Během letu vyplňoval "landing card" a jako nationality napsal Australian. Jméno: Luke, příjmení si nepamatuju. Na věk jsem nedokázala zaostřit, takže nevím, ale tipuju tak kolem 25. To tělo, ty paže.....ale pokračujme:D.
V letadle místo letušek pobíhali a rozdávali usměvy šampónci letušáci. Asi třikrát za let proběhly turbulence - jedna byla tak velká, že už jsem si myslela, že poprvé v životě poletím volným pádem:D. Díky bohu jsme šťastně přistáli. Jelikož jsem vůbec nevěděla kam jít, šla jsem za davem. Ten mě dovedl až pasové kontrola, kde jsem si vystála hooodně dlouho řadu. Pár minut jsem si počkala taky u pásu se zavazadly, které jsem díky žluté visačce hned poznala (thanks mum:-*) a poté hurák k východu. V hlavě mi nejvíce ukvěl obraz, kdy jsem vešla do té obrovské haly, kde čekalo tolik lidí, že jsem byla naprosto dezorientovaná. Nevěděla jsem kam se podívat dřív. Během 2 vteřin jsem se rozhlídla na pravo i na levo a najednou jsem uviděla Penny. Ona vážně držela v ruce ceduli s mým jménem. Odhodlaně jsem k ní kráčela, poznala mě a okamžitě mě objala a dala mi kiss:D. Ihned spustila, jak je ráda, že jsem tu a že se na mě moc těšila. Byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Cestou z letiště domů jsme si hezky pokecaly, až jsem se sama divila. Přijela mě vyzvednout bez Boba, ten musel zůstat doma a postarat se o Pennyinu babičku, která, jak jsem se dozvěděla později, bude mít v září 100 let! Wow. Viděla jsem ji na fotce a na sto teda vůbec nevypadá. Cesta do Langton Green trvala asi 40 min. Stihla jsem rychle napsat sms rodičům a nejbližším, že jsem spokojená a vše je OK.
Když jsme dorazily domů, dům zvenku vypadal dost malý. U dvěří mě přívítalo veškeré zvířectvo. Harry, Stellar, kočky.....Harry je taaak velký, že to snad ani není pes:D. Poté, co mě všichni poslintali jsem si podala ruku s Bobem. Já věděla, že mi na něm něco nebude sedět, ale o tom až později.
Penny mi ukázala celý dům, zahradu, všechno. Kromě pejsků a kočiček mají na zahradě v obrovské kleci asi 40 papoušků:D. Na zahradě mají 2 jezírka, jedno s rybičkama. Bazén mě nadchl nejvíce, ale jak to tak vidím, do mého odjezdu se nevykoupu kvůli počasí:-/.
Vybalila jsem si věci, na oběd si dala pizzu a pak jsem vyrazili do Tubridge Wells - větší město, asi 58 000 obyvatel, Bob je tam starostou. Zatímco on měl meeting, Penny mi ukázala všechny důležité i nedůležité obchody. Během toho se v každém obchodě zastavila asi s třema lidma a vykecávala. Všichni jsou na sebe milí, ptají se jak se druhý má. Ukázala mi taky nádraží, kde mi sebrala letáčky o slevové kartičce na vlaky. Hned se ptala kolikrát pojedu do Londýna:D. Pětkrát? Šestkrát? Musela jsem se smát, protože.....I havo no idea. Ptala se mě, jestli bych chtěla navštěvovat jazykové kurzy. Ani jsem nestačila odpovědět a už mě táhla do velkého domu, kde se kurzy konají. Slečna jí ale sdělila, že přes léto kurzy neprobíhají. Díky bohu:D. Stejně jsem neměla zájem. Stojí to dost peněz a nevím, zda by se to u mě vyplatilo. Penny ovšem nezahálela a ihned mi koupila knížku z Canbridge, která je určená pro samouky. Je vážně super, ale zatím jsem měla čas udělat pouze 1 stránku:D.
Večer jsem přes hodinu skypovala s rodinou. Bylo krásné vidět, jak má o mě každý zájem:-P.
Kolem osmé hodiny byla večeře. Jídlo v takovou dobu je pro mě smrt:D. Doma jsem zvyklá večeřet nejpozději v šest hodin, navíc porce jsou o hodně menší. Ale zdárně jsem všechno spořádala. Zajímavé je, že jsem skoro celý den nic nejedla a přesto jsem neměla hlad. Bylo to asi z těch nervů. Bob si potrpí na velkolepých večeřích, takže po hlavním chodu následovat dezert. To jsem samozřejmě nečekala. Tak tak jsem se přemohla, abych ho do sebe ještě nacpala. No pak mi bylo zle.....:D.

Závěrem chci říct, že rodinka je super. Hlavně Penny je zlatá. Bob je pracovně vytížený, takže jsem si s ním za delý den skoro nic neřekla - nijak mi to nevadí:D. Pejsci jsou úúúúúžasní, kočičky také. Ano, jsem spokojená:-).
 

Můj pokoj

Umyvadlo v pokoji:-) (to vedle není záchod, ale šatna:D)

knížky, knížky, knížky.....:D